Znáte tuto STORY?
Budu vám vyprávět příběh, který zní v zemích českých
tak trošku jako z jiné planety a přece je doslova a do písmene pravdivý.
Představte si manželský pár, ona 64 a on o tři roky starší.
Žijí v dvougeneračním domě, který postavili její rodiče. Dnes žije už jen
matka, 92 letá, štíhlá žena s pokročilou demencí. Hlavní personou v domě je paní Rita,
sice je již v důchodu, ale 3x týdně chodí do práce pomáhat coby účetní.
Rita je jedináček a tak se o dům, který postavili rodiče- oba pracovali celý
život jako dělníci, nemusí s nikým dělit. Ale stejně tak se nemůže podělit
ani o starosti se stárnoucími rodiči, posledních pět let již "jen" péče o
maminku. Dům má dva samostatné byty, obytné podkroví a technické zázemí ve
sklepě.
Manželé rádi cestují a Rita pak z poznávací dovolené vytvoří
krásnou vzpomínkovou fotoknihu. Má jich
už pěknou řádku. A teď přijde to nejdůležitější. Aby maminka, paní Ewa, mohla
usínat a probouzet se ve své posteli, aby mohla přes den být ve známém
prostředí a „mladí“ mohli odjet, je potřeba najít někoho, kdo babičku ohlídá,
kdo ji uvaří, připraví čisté oblečení a poskytne ji milou společnost. Rita už
ví jak na to, má své zkušenosti. Vyzkoušeli i profesionální péči v rezidenci
pro seniory, ale Ewi se tam vůbec necítila dobře. Takže dnes už jen to co funguje- pečovatelka na 24 hodin/den do domu.
Přijela jsem ze 700 km vzdáleného města, do sousedního
státu, do velkoměsta s mrakodrapy, kde mne u autobusu čekala Rita s manželem,
a odvezli mne do domu. Dva seznamovací dny uběhly jako voda /kde je v okolí
obchod, co je v domě, co Ewi ráda jí, kde má prádlo, kde najdu kotel a
pojistky-kdyby vypadl proud, co jsou mé povinnosti a dalších x důležitých
informací/ Kolikrát jsem slyšela: „Na co máš chuť, co tu najdeš k jídlu i
k pití, si vezmi. Co budeš vařit- je
tvoje volba, naše babi jí všechno…“ V neděli jsem vyfotila Ritu,
Otto a další dvojici před domem, když nastupovali do taxi. A tak vzniklo první
foto do nové fotoknihy z poznávací dovolené v Africe.
Jo, je to tak, známe se
cca 60 hodin a oni mne v naprostém klidu opustili a zanechali ve svém domě
s Ewi. Nyní mám k dispozici nejen můj pokoj v podkroví, ale celý
byt Rity, jejích kuchyni, jejich zásoby- a že jich je tu asi na rok života,
jejich peníze na hospodaření, auto či kolo na nákupy… Zkrátka a dobře důvěřují
zcela neznámé ženě, že jim ohlídá nejen babičku, ale celý majetek a věří, že až
se vrátí, bude vše v naprostém pořádku.
Ano, jejich dovolená se prodražila o moji výplatu a náhrady
za cestování, o poplatek agentuře. ALE.. Věří, že si užijí 7 dnů a 7 nocí
pohádkové dovolené, vyčistí si hlavu a pak dalšího půl roku, do další dovolené,
se zase budou s láskou každodenně starat o maminku. A co Ewi? První dny
jsem musela opakovaně odpovídat na stejný okruh otázek, tak jak to u starých
lidí s demencí bývá: kde je Rita, kdo jsem já, odkud pocházím - aha „Tšešaj“,
můj muž pocházel z „Noje Bystric“, myšleno Nová Bystřice v J.Čechách. Ale
rychle jsme si na sebe zvykly, prohlídly stará alba, poseděly u TV, společně
četly noviny a časopisy. A nyní spokojeně čekáme příjezdu Rity a jejího
manžela.
A já? Není to moje první zkušenost a tak přemýšlím, proč mají rodiny v Čechách o
tolik menší důvěru v tyto služby než je tomu v sousedním Německu.
Nebo? Že by to nebylo jen o důvěře….?
