Znáte tuto STORY?

Budu vám vyprávět příběh, který zní v zemích českých tak trošku jako z jiné planety a přece je doslova a do písmene pravdivý.

Představte si manželský pár, ona 64 a on o tři roky starší. Žijí v dvougeneračním domě, který postavili její rodiče. Dnes žije už jen matka, 92 letá, štíhlá žena s pokročilou demencí.  Hlavní personou v domě je paní Rita, sice je již v důchodu, ale 3x týdně chodí do práce pomáhat coby účetní. Rita je jedináček a tak se o dům, který postavili rodiče- oba pracovali celý život jako dělníci, nemusí s nikým dělit. Ale stejně tak se nemůže podělit ani o starosti se stárnoucími rodiči, posledních pět let již "jen" péče o maminku. Dům má dva samostatné byty, obytné podkroví a technické zázemí ve sklepě.

Manželé rádi cestují a Rita pak z poznávací dovolené vytvoří krásnou vzpomínkovou fotoknihu. Má jich už pěknou řádku. A teď přijde to nejdůležitější. Aby maminka, paní Ewa, mohla usínat a probouzet se ve své posteli, aby mohla přes den být ve známém prostředí a „mladí“ mohli odjet, je potřeba najít někoho, kdo babičku ohlídá, kdo ji uvaří, připraví čisté oblečení a poskytne ji milou společnost. Rita už ví jak na to, má své zkušenosti. Vyzkoušeli i profesionální péči v rezidenci pro seniory, ale Ewi se tam vůbec necítila dobře. Takže dnes už jen to co funguje- pečovatelka na 24 hodin/den do domu.

Přijela jsem ze 700 km vzdáleného města, do sousedního státu, do velkoměsta s mrakodrapy, kde mne u autobusu čekala Rita s manželem, a odvezli mne do domu. Dva seznamovací dny uběhly jako voda /kde je v okolí obchod, co je v domě, co Ewi ráda jí, kde má prádlo, kde najdu kotel a pojistky-kdyby vypadl proud, co jsou mé povinnosti a dalších x důležitých informací/ Kolikrát jsem slyšela: „Na co máš chuť, co tu najdeš k jídlu i k pití, si vezmi. Co budeš vařit- je  tvoje volba, naše babi jí všechno…“ V neděli jsem vyfotila Ritu, Otto a další dvojici před domem, když nastupovali do taxi. A tak vzniklo první foto do nové fotoknihy z poznávací dovolené v Africe. 

Jo, je to tak, známe se cca 60 hodin a oni mne v naprostém klidu opustili a zanechali ve svém domě s Ewi. Nyní mám k dispozici nejen můj pokoj v podkroví, ale celý byt Rity, jejích kuchyni, jejich zásoby- a že jich je tu asi na rok života, jejich peníze na hospodaření, auto či kolo na nákupy… Zkrátka a dobře důvěřují zcela neznámé ženě, že jim ohlídá nejen babičku, ale celý majetek a věří, že až se vrátí,  bude vše v naprostém pořádku.

Ano, jejich dovolená se prodražila o moji výplatu a náhrady za cestování, o poplatek agentuře. ALE.. Věří, že si užijí 7 dnů a 7 nocí pohádkové dovolené, vyčistí si hlavu a pak dalšího půl roku, do další dovolené, se zase budou s láskou každodenně starat o maminku. A co Ewi? První dny jsem musela opakovaně odpovídat na stejný okruh otázek, tak jak to u starých lidí s demencí bývá: kde je Rita, kdo jsem já, odkud pocházím - aha „Tšešaj“, můj muž pocházel z „Noje Bystric“, myšleno Nová Bystřice v J.Čechách. Ale rychle jsme si na sebe zvykly, prohlídly stará alba, poseděly u TV, společně četly noviny a časopisy. A nyní spokojeně čekáme příjezdu Rity a jejího manžela. 

A já? Není to moje první zkušenost a tak  přemýšlím, proč mají rodiny v Čechách o tolik menší důvěru v tyto služby než je tomu v sousedním Německu. Nebo? Že by to nebylo jen o důvěře….? 

Jsme LEPŠÍ než NĚMCI

Heč, jsme lepší a důslednější než Němci! Je to vůbec možné? A v čem? Ve fotbale to zatím asi nebude…Jo, jo, já už dám s tím fotbalem pokoj. Ale když oni mají "furt" takovou fazonu...

Několik měsíců v roce jsem pravidelným účastníkem silničního provozu na Bavorském venkově. 
Zde se bez vozidla nikdo neobejde. Lékař, obchod, pošta, úřad, vše je mnohdy 5 km vzdáleno od bydliště. A tak za volantem často sedí devadesátiletí senioři. Mám k seniorům, zvláště k těm aktivním, velmi pozitivní vztah. 

Ale co je dnes, ve stále zrychlujícím se světě platné, že mají senioři letité zkušenosti, přežili válku a jezdí opatrně? Který osmdesátiletý dědula přizná bez mučení, že špatně slyší? Která devadesátiletá dáma nemá problém s rychlými pohyby a reakcemi? 
Je všeobecně známo, že Němci jsou precizní, pořádní, dochvilní, pracovití, ale NEexistuje v Německu předpis, který by všechny tyto dámy a pány nutil vozit v padesát let starém řidičáku doklad od doktora, že jsou všemi smysly schopni bezpečně řídit své Audi, Mercedes nebo BMW.

A ještě jeden bordel tady mají! Jak je v kraji zvykem, šetří se zde i žárovky. Neb si jinak neumím vysvětlit, proč většina aut nesvítí a to ani v případě, že mají úžasně nenápadnou barvu vozu, splývající s podzimní mlhou.

Halló sousedé, to u nás v malé České republice je jiný pořádek! Dříve musel každý šedesátník co dva roky povinně k lékaři na prohlídku. A zřejmě v souladu s prodlužováním aktivního života pracujícího lidu a pozdějším odchodem do důchodu vstupuje v platnost novela zákona a podle ní řidiči musí absolvovat povinnou lékařskou prohlídku až v 65 letech- pravidelně. Je to psáno, je to dáno. Musí to být! 

Ano, mohlo by se dlouho diskutovat, co všechno ovlivňuje nehodovost? Stačí se podívat do internetu: riziko nehody podle zvěrokruhu, nejohroženější skupiny, statistika pro jednotlivé dny, černý pátek, svátky, začátek a konec prázdnin, mladí splašení versus staří opatrní, pohlaví atd. 

I když se senioři tak jako tak podílejí celkem vysokým procentem na nehodovosti, věřím, že opravdu hluchého nebo barvoslepého seniora lékař za volat nepustí.

A jak je to s tím svícením? Já jsem přesvědčena, že povinné svícení za dne, bez ohledu na to jak kdo vyhodnotí barevné spektrum šedi, má pozitivní vliv na snížení počtu těžkých nehod s vážnými následky. Vždyť dobře osvětlené vozidlo tmavě šedé barvy je zcela určitě dříve vidět, než vozidlo se zhasnutými světly.
Jak to mám těm „Nachbarn“ vysvětlit? Když se o nás v Německu píše:
„Ohleduplnost či ukázněnost není vždy silnou stránkou Čechů, zejména na silnicích. Ze statistiky nehodovosti vycházejí jako rowdies. Mačkat se na kapotu auta před sebou a jadrně nádavat, to je národní sport!“

No jo holt či „halt“ všude je něco… Přeji všem ALLES GUTE! A nejen proto, že je krásný adventní čas.

Strašák jménem Alzheimer

Kdo má větší šanci na to udržet strašáka Alzheimera pod kontrolou? Bojíte se Alzheimera? Dá se ochránit před demencí? Zelený čaj, káva, losos, ovoce, vitamíny, minerály a co všechno dokáže ochránit mozek před demencí? Tisíce článků na toto téma. Ale co opravdu funguje?

Očekává se až čtyřnásobný nárůst dementních pacientů do roku 2050 /např. již před 10 lety bylo cca 65000 pacientů s touto diagnózou v České republice. / Alzheimerova choroba vede k postupné demenci a mnohdy nedůstojnému konci života člověka. V současné době bohužel není na světě prokazatelná účinná léčba, ale tu a tam se objevující  povzbudivé zprávy o léčebném pokroku. Je prokázané, že existují látky s preventivními účinky, které tělo a hlavně mozek potřebuje. Co dále kromě výživy a pitného režimu. Ten kdo má zájem, aby jeho paměť slušně fungovala co nejdéle, má recept ve vlastních rukou. Nevěříte?

Mám to štěstí, potkávat ve svém životě aktivní lidi přes devadesát. Když jsem se stala dobrovolným společníkem seniorů, první dáma, se kterou jsem se seznámila, oslavila právě 100 let. Na ní mě zaujalo, že denně cvičila jógu prstů.  

Další se zajímá naprosto o vše tzv. doma i ve světě. Politika, kultura, historie, geografie, vztahy mezi královskými rodinami… V lednu oslaví 92 a zeptejte se jí na co chcete. A světe div se; ještě letos zpracovala daňové přiznání pro synovce. Jiná dáma mne odzbrojila, když jsem se od ní, tenkrát čerstvé devadesátnice, poprvé dozvěděla co to je geocaching. Tato dáma miluje hudbu, zpěv, výtvarné umění, různé ruční práce. Ráda zpívá a má ráda lidi. V neposlední řadě znám dámu, která denně luští křížovky a rébusy, sleduje soutěžní pořady, čte knihy a nemá problém s rozhodnutím, zda se sbalí a nechá se převést 600 km na návštěvu či na svatbu. Co mají tyto dámy „přesdevadesát“ společného? Jsou AKTIVNÍ.Denně něco řeší, denně zaměstnávají mozek, udržují dobré mezilidské vztahy, bojují, umí se pochválit a jsou si vědomé, že život je boj, který stojí za to. Jistěže znám také lidí a bohužel mnohem mladší, které by „moje dámy“ porazily na celé čáře. Ale je to jejich volba, když se rozhodli nic již neměnit, všechno předem odsoudit, umí jen kritizovat a závidět…

Neschopnost vzpomenout si na nedávné události, porucha plynulého vyjadřování, ztráta paměti, ukládání věcí na jiná místa, problémy s abstraktivním myšlením, ztráta zájmu o koníčky či o zaměstnání, ztráta iniciativy…JAK bojovat proti těmto strašákům? Měla jsem štěstí, že jsem poznala lidi, kteří učí ostatní jak na to. Jak vyzrát na toho Alzheimera. Jak trénovat paměť a kognitivní funkce.  Trénování paměti je povinnost každého, kdo si chce zachovat zdravý rozum. Je jedno zda se nechá inspirovat odborníky a zapojí se do nějaké skupiny nebo si najde vlastní cestu; studium nového jazyka, křížovky, deskové hry, rébusy, hádanky, soutěže, četba, psaní…Důležité je to dělat. A kdy začít? DNES, hned teď. Co nejdříve!

Na co si tedy každý den VZPOMENOUT?  Stejně tak jako se ve dveřích zastavím a kontroluji K.M.B. /klíče mobil, brýle/ tak se denně ptám, zda mám?

Pravidelný POHYB těla i mozku. Pěkné VZTAHY, aktivní styk s přáteli a s rodinou. Dopřávám si vyváženou stravu tzn. ŽIVÍM mozek tím, co podporuje jeho činnost. Umím si najít ZÁBAVU, hobby, aktivity, mát pro co ŽÍT, těším se ze života?

A jak jste na tom vy? Bojíte se Alzheimera?